Malovat jsem začala na konci roku 2015, kdy jsem prožívala těžké životní období s mými rodiči. Ocitla jsem se na dně. Potřebovala jsem ze sebe dostat bolest, "zastavit myšlenky", a tak jsem si jednoho dne koupila štětce, plátna a barvy, a začala malovat. 

Neabsolvovala jsem žádnou uměleckou školu, ani žádný malířský kurz. Maluji na plátna na klínovém rámu nebo na plátna na lepence, štětcem, akrylovými barvami, občas použiji houbičku (tzv. tupování) nebo špachtli (pro vyjádření plastických detailů). Většinou maluji podle předlohy, která mě "osloví". Vyzkoušela jsem metodu litých obrazů (tzv. pouring), i malování podle čísel. Malování mě dostávalo do stavu "flow".

Dne 01.02.2024 se mi navždycky změnil svět.

Můj život se od té doby dělí na dobu "před Míšou" a "po Míšovi".

Do doby před Míšou jsem si myslela, že dno vám umožní poznat sebe. Že potom víte, co ještě můžete a co už ne.

Myslela jsem si, že od návštěvy dna děláte to, čemu rozumíte, a vede se vám dobře, protože se vyhýbáte věcem, kterým nerozumíte, a unikáte tomu, aby se vám vedlo špatně. Umíte také lépe odhadnout jiné lidi a jiní lidé vás. Nemáte totiž nutkání se přetvařovat, protože znáte sami sebe. Jste přirození, spontánní, šťastní, a vděční za každý okamžik života, za každou minutu přítomnosti, za jedinečnost chvil, které zažíváte s druhými, na nichž vám záleží.

Teď, v době po Míšovi, už je navždycky vše jiné. Když se dozvíte, že vaše dítě vědomě ukončilo svůj život, tak se vám ve vteřině změní úplně všechno.

Je to jako když vám někdo vyrve srdce z těla. Zaživa. Jako když během sekundy navždy ochrnete. Nejde vůbec nic. Chodit, mluvit, jíst. Jen hlava, a myšlenky v ní, jedou na tisíc procent, a nejdou zastavit. Nejde ani spát. Jen se nutíte do základních činností. Což je jíst a spát. Ale nejde to. Zbytek světa pro vás přestal existovat. Máte pocit, že jste jako za sklem. Když na vás někdo mluví, moc nevnímáte. Blízcí jsou vám ti, kteří mají podobný příběh. Ti, kteří vědí, jak příšerná bolest to je.

Věci, které dříve měly smysl, už smysl nemají. Všechno, za čím jste se dosud honili, přestalo mít význam. Zcela se vám přerovnají veškeré životní hodnoty.

Nic už nepotřebujete. Jen slunce a déšť. Vyměnili byste svůj život za život svého dítěte.

V mé galerii tímto vzniká nová sekce "ve vlnách".

Maluju pro Míšu. Vím, že by byl na mě pyšný, a nebyl by rád, kdybych malovat přestala. Můj nesmírný zármutek je jako ve vlnách. Hůř a líp. Je to jako moře...prý ale postupně ty vlny budou menší. A časem prý vyjde nad tím mořem i slunce….

Teď už mě malování nepřivádí do stavu "flow". Ale díky tomu, že vezmu do ruky štětce a míchám barvy, se mi alespoň na pár minut zastaví bolestné myšlenky a neustálá otázka "proč", výčitky….

Míšovi by 29. března 2024 bylo 28 let. Byl to můj jediný syn.

Věřím, že se jednou potkáme … tak, jak zpívá ve své písni Lítej, hudební skupina Mirai.

Snad jednou najdem nirvánu,
místo, kde nebude nic
a přitom budeš tam rád,
kde hvězdy nikdy nezhasnou,
kde se bát nemusíš, že přijde tma…..

A tak si lítej, jsi volnej,
teď už můžeš v klidu spát.
Někdy se usměj, zamávej,
ať pak vím, kde hledat mám…..

Vidíme jenom horizont,
za kterým všichni, co ti chybí, jsou.
Když někdo přejde přes trať,
tak ho zase potkáme jednou……

Děkuji všem, kteří mi pomáhají na mé nekonečně dlouhé cestě bolesti jít dál.